Dlouho jsem dumal nad tím, proč mi vlastně digitální svět začal vadit a proč mi vadí čím dál víc. Ve většině diskuzí se pokaždé řeší hlavně takové ty fyzické / fyzikální rozdíly mezi médii - zda je film lepší než čip, nebo kdy už je čip lepší, než film, a ty diskuze nemají hlavu ani patu a jsou pokaždé vlastně jen o poměřování kdo překřičí koho (jako vždy).

Dneska ta tíha na mě dopadla v plném rozsahu. Ve světě, kde lež se stala normou, kde digitální technika chrlí čím dál větší iluze, kdy je už nemožné odlišit lež od skutečnosti, kde si všichni lžou vzájemně snad už úplně ve všem a předhánějí se, kdo přijde s ještě uvěřitelnější lží, je (pro mě) negativ jako kotva reality.

Jsem rád za a vážím si stále víc každé fyzické řemeslo či umění, za každý fyzický koníček, třeba za pletení košíků z větví a háčkování ponožek, malování, ať už fixem, tužkou nebo co já vím, štětkou, za umění hry na jakýkoli nástroj, psaní příběhů a za cokoli, co umí člověk, a ne co vygneruje nějakej blbej bezduchej mrtvej čip.

Fuf. No, je to kapánek off-topic, ale muselo to ven.